První zápas proti Finsku (3:1) měli svěřenci Radima Rulíka jasně pod kontrolou, a to jak ve střeleckých pokusech tak i v gólových šancích. Ale už i v tomto utkání se objevovaly chyby, které národní tým provázely po celý zbytek turnaje. Konkrétně se jednalo o nejistotu v rozehrávce v obranném pásmu. Finové dobře napadali a nedávali českým obráncům příliš času. Z toho pramenily chyby a soupeřovy zisky. Suomi si přesto velké množství šancí nevytvořill a Češi zápas dokázali kontrolovat.
Ve druhém utkání turnaje hráli Češi vyrovnanější zápas. A to i díky tomu, že Švýcaři byli na rozdíl od Finů schopni svůj tlak a nejistotu českých obránců v rozehrávce využít pro delší pobyt v pásmu – a to zejména ve druhé třetině. Jediným důvodem, proč národní tým neinkasoval (2:0), byl brankář Šimon Zajíček.
Poslední utkání se Švédskem (5:3) bylo otevřenou partií, kdy se převaha týmů střídala. Znovu se opakovaly chyby v rozehrávce a stejně jako Švýcaři, byli i hráči Tre Kronor schopni držet se v obranném pásmu českého výběru delší čas, což vyústilo ve více gólových šancí. Český tým byl ale velmi nebezpečný v rychlých protiútocích. Naopak se mu nedařilo získávat kotouč v soupeřově obranném pásmu, z presinku v útočné třetině hřiště nevyplynula ani jedna branková příležitost.
V celkovém součtu český tým ohrožoval soupeře nejvíce z rychlých protiútoků, následně také díky zisků puků v útočném pásmu soupeře. Soupeři naopak hrozili hlavně z dlouhého držení puku (zejména Švédsko a Švýcarsko) a rychlých útoků. Češi si ale byli schopni vytvořit více střeleckých pokusů i šancí po vhazování a nahozením do útočného pásma, kde byli schopni často vybojovat kotouč u mantinelů.
Chyby Čechy pod tlak nedostaly
Z brankářů bezpochyby zaujal Zajíček, navzdory tomu, že odchytal jen jedno utkání. V něm čelil 25 střelám a celkově 20 šancím soupeře. Přesto neinkasoval. Kořenář podal spolehlivý solidní výkon proti Finům i Švýcarům, ale žádný zázračný zákrok předvádět nemusel, i když byl počet šancí soupeřů, kterým čelil, velmi podobný (24).
Všichni obránci předvedli v rozehrávce nějakou chybu či odevzdání kotouče soupeři, nejvíce v tomto aspektu vyčníval olomoucký Jakub Sirota. Přesto jeho výkon nebyl špatný a tým s ním na ledě přehrávaný nebyl. Také jeho skvěle časovaná přihrávka na Zadinův gól proti Švédsku ukázala jeho cit pro přechod do útoku. Sám podobných pasů vyprodukoval více a po jeho nahrávkách Češi získali velmi jistě dva vstupy do útočného pásma.
Nejlépe si ale vedli obránci Roland Knot a Jakub Krejčík. Knot se ocitl v jedné šanci, na jednu nahrál a vyslal čtyři střely na branku, to vše při hře pět na pět. S ním na ledě měl navíc národní tým největší převahu. Krejčík nahrál na osm střeleckých pokusů a na dvě šance. Za zmínku určitě stojí i čísla Filipa Pyrochty, který z obránců zajistil nejvíc vstupů do útočného pásma a má nejlepší poměr šancí, když byl na ledě (+9). Pokud ale byl na ledě, měl soupeř více střel na branku (-4).
Spoleh na Kubalíka, Zadinu a Tomáška
Z útočníků zaujal již tradičně Dominik Kubalík, který se celkově dostal do devíti šancí (hned sedm z toho ve hře pět na pět) a vstřelil dva góly. Velmi dobře hrál i Matěj Stránský. Kapitán ze druhého zápasu zaznamenal tři šance a na tři další také přihrál. Navíc také pětkrát vybojoval kotouč v třetině soupeře.
Nejčastěji dokázal získat útočné pásmo Filip Zadina, bylo to celkem 14krát. Sám se pak ocitl v šesti šancích a na dvě přihrál. Rozdílová byla zejména jeho individuální práce v zápase se Švédy.
Dominantní výkon podal lídr bodování SHL David Tomášek. Ve dvou zápasech měl 5 šancí sám a na 6 jich přihrál. K tomu na něj bylo spolehnutí v tranzici, tedy v oblasti přechodu z obranného do útočného pásma, kde 70 % jeho zisků pásma skončilo střeleckým pokusem.
Národní tým podal na Švýcarských hokejových hrách velmi dobrý výkon a nad soupeři si byl schopen vytvořit převahu vždy aspoň v jedné části v každém utkání. Navíc vždy vstřelil první gól a šance si dokázal vytvořit z různých situací. Jednou z mála slabin byly chyby a zbrklost v rozehrávce ve chvílích, kdy se tým snažil efektivně vyhnout agresivnímu soupeřově forčeku. Napadání naopak národní tým už sám tolik nepraktikuje.